Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Skoro se tomu ani věřit nechtělo. Bylo to jak z jiného světa, i Měchura už nikdy nebude stejný. Budu vám o tom vyprávět.
Byl to takový obyčejný červnový den. ...

Měchura byl po dobrém obědě, kamarádka divoženka mu přinesla na ochutnání kynuté knedlíky s borůvkami. Kdyby jen Měchura věděl, že borůvky už ho neopustí. Že ho budou provázet po zbytek života! Ale zatím se ještě nic nedělo, zatím si mohl po obědě schrupnout, aby až se vzbudí mohl vyrazit na pravidelnou procházku, tentokrát zkontrolovat, jak je na tom borůvčí, kolik borůvek lidé budou mít letos v létě do koláčů, a jen tak při sbírání do pusy. Už měl za sebou kontrolu dvou známých stanovišť, a když přicházel ke třetímu – STALO SE TO. Na kraji stála rodinka, nová strašidelná rodinka, kterou v lese ještě nikdy neviděl. Tatínek byl zarostlý jako Rumcajs, maminka měla hezkou tvář a laskavé oči a spolu s nimi tam byla i jejich dcera. Měchurovi se rozbušilo srdce, zpotily se mu dlaně a kolem srdce se mu udělalo tak nějak zvláštně. Trochu smutno, trochu veselo, hlavně jinak, než obvykle. My lidé dobře víme, že tomu se říká láska na první pohled.
Měchura tu slečnu pozoroval. Tělo měla jako housle, no housle, spíš jako basu. Byla samý obláček, tváře jako slabikáře, krásnou pleť a ty oči! ... A jméno: Boubelka Borůvková! Měchura byl u vytržení. Slušně se s rodiči pozdravil, představil se, zjistil, že oni jsou tu na výletě a ostýchavě se Boubelky zeptal, jak se má?
„Děkuji za optání Měchuro, mám se dobře, moc se mi líbí Tvůj kraj, je vidět, že o les řádně pečuješ, a to je chvályhodné.“ To se Měchurovi líbilo, nejen že byla krásná, ona byla i uznalá! „Smím vás rodinko Borůvkových pozvat k sobě na Helfenburk? Speciálně pro vás vařím guláš.“
„Guláš?“ rozzářila se Boubelka. „Měchuro guláš já zbožňuji, po guláši se mohu utlouci, guláš je mňamka století!“
Tohle bylo děvče: pracovité, uznalé, jak vidno, nelámala si hlavu s nějakým tím kilem navíc a ještě měla ráda guláš! „Tu a žádnou jinou“ řekl si v duchu Měchura. Společně došli na Helfenburk, maminka i tatínek pochválili Měchurovo hospodářství a náš Mecháček šel na poradu k Dýmákovi a Vzteklounovi Třaskavém. Sešli se u nejstaršího smrku, který na Helfenburku rostl a hned přešli k věci. „Kamarádi“, povídá Měchura, „jsem v divném rozpoložení. Dnes jsem potkal dámu svého srdce. Nevím, co s tím. Moc se mi líbí, je milá, chytrá, ale jak dál?“
„Jak dál Měchuro? Já Ti chlapče radím utíkej, co můžeš!“ povídá Vztekloun. „Ženské jsou divné plemeno, jen se s nimi zapleť Měchuro a máš po životě! Začnou Tě komandovat, přikazovat Ti, už nikdy nic nebude jako dřív - pamatuj! Uteč, tak nejrychleji, jak můžeš!“
A protože se Vztekloun zase začal rozčilovat a doutnat, zanechal lamentování a zmizel. Měchura zůstal jako opařenej. Tak tohle je ta láska, o které všichni mluví? To asi není taková výhra.

„Měchuro, tohle neber vážně“, povídá Dýmák. „Vztekloun žije sám, neví co to je s někým se dělit o radosti i starosti. Věř mi, že mít svého člověka vedle sebe je nádhera. Nic hezčího lidi ani strašidla nemůže potkat. Ničeho se neboj, žádné nebe není bez mráčků a pokud se máte rádi, všechno se nějak vyřeší.“

Měchura se rozradostnil, poděkoval Dýmákovi Ohnivému a vrátil se zpátky k Boubelce a jejím rodičům. Bylo to smutné loučení, Mecháček nevěděl na čem u Boubelky je, nechtělo se mu jí opustit. Rozloučili se. Tu noc nemohl náš kamarád spát. Pořád na ni vzpomínal, přemítal o tom, jak jí dát najevo, že už jinou strašidelnou slečnu nechce. Ráno vstal a byl rozhodnutý. Pojede k Boubelce domů a všechno jí poví. Nic horšího, než že ho
odmítne se stát nemůže.
Rodiče Boubelky přivítali Měchuru moc hezky. Všechno jim vypověděl, nic nezatajil a pro ně bylo nejdůležitější, že má jejich dcerku opravdu rád. Boubelka celá zrůžověla, když jí Měchura svou žádost o ruku přednesl. Souhlasila, jak jinak, i ona celou noc nemohla spát, a přesně jako Měchura se bála, jak to všechno dopadne.
A už se blížíme ke konci našeho příběhu. Přejmě Měchurovi i Boubelce Borůvkové jenom to dobré, držme jim palce a věřme jim, že projdou svým strašidelným životem bez zakopnutí.
 

K O N E C