Nikdo si to ani nedovede představit, jak se Měchura na tenhle den těšil. Byl to den s velkým D. Náš kamarád vůbec nic nemusel. Nikdo po něm nic nechtěl, ničeho se nemusel zúčastnit, nikde neměl žádnou povinnost. Vám to děti možná nepřijde jako bůh ví jaký zázrak, ale mít jeden den jen a jen pro sebe, je pro dospělé i strašidla učiněný zázrak.
Měchura už dlouho snil o tom, že se podívá do Boubínského pralesa. Zabalil si do batohu pár dobrot, něco k pití, zavázal své turistické škorně a vyrazil. Nejdříve jeho kroky směřovaly k vrchu jménem Boubín.(...) Jihovýchodně od Boubína ale ležel ten známý Boubínský prales, kvůli kterému Měchura vážil cestu, a na který se tolik těšil. (...) Procházel pralesem křížem krážem, udivovaly ho různé tvary stromů – harfovitě zmnožené kmeny, nebo smrky stojící na široce rozkročených chůdových kořenech, že zapomněl na čas. Málo dbal rad čertice Růženy, která měla na Boubíně bratrance, a moc dobře věděla, že tady se může ztratit i domorodec – mávl nad radami rukou, myslel si své, a teď se sunul do průšvihu.
Měchura už dvakrát posvačil, vypil co měl, a už se chtěl pomalu ale jistě vrátit, ale ono jaksi nebylo kam. Prales je prales, to není nějaký lesopark u sídliště. Nejdřív to přišlo Měchurovi k smíchu, že on, takový znalec jihočeských lesů, by se měl ztratit, ale když uběhly 2 hodiny a on pořád nevěděl, jak ven, došlo mu, že je s ním zle.
V dálce u dvou jedlí seděla maličká, rozcuchaná postavička. Mecháček k ní došel a poprosil o pomoc.
„Heleďme se, to je trrrefa, kamarrrád strrrašidlo a zabloudí. To se Měchurrro už dlouho nestalo, to budeš všem prrro smích.“ Tenhle pidimužík ráčkoval, byl škodolibý a Měchurovi se vůbec nelíbil. „Můžeš se mi, prosím, představit? Mně už znáš, jak vidím.“ povídá Měchura.
„Jsem Temnotník Bloudivý a když sám sebe hodnotím, odvedl jsem dobrrrou prrráci, když i Ty už jsi v koncích.“ Začal se smát skřehotavým a zlým smíchem.
„Tys mne začaroval Temnotníku?“ ptá se Měchura.
"Samozřřřejmě, bludný kořřřen jsi přřřešel už dopoledne a já se teď skvěle bavím kamarrráde.“
"Nejsem Tvůj kamarád Temnotníku, kamarádi si takovéhle věci nedělají, přesto Tě moc prosím, ukaž mi cestu z lesa ven:“
„Ukážu Měchurrro, jen mi musíš slíbit, že si se mnou v Kubově Huti dáš něco dobrrrého k snědku. A já se těším, až všem povím, tu Tvou strrrašlivou ostudu, to bude legrrrace.“
„Trváš-li na tom, jídlo si s Tebou dám“ řekl Měchura a přemýšlel nad tím, jestli mu z tohoto tvora spíš nezaskočí.

(...)
Cesta jim hezky ubíhala a za chvíli před sebou už měli dva krásné domečky a Kubovu Huť. Ve výjimečných případech – za což lze hlad považovat, se strašidla mohou ukazovat. Oba strašidelní pánové se tedy posadili za krásně prostřený stůl a začaly ty pravé hody.
Předkrm – šunka s křenem, hovězí polévka, smažený řízek a bramborová kaše a jako zákusek – rakvička. A Měchuru napadl trochu škodolibý nápad. Hned po jídle povídá Temnotníkovi: „Jdu si odskočit, za chvíli jsem zpátky.“ Hned vyhledal paní servírku a za sebe jí zaplatil. Co bude dál s Temnotníkem, o to se nestaral. Že s ním dojde na jídlo, to splnil. Moc dobře mu došlo, že být s každým kamarád prostě nejde.
Jsou i takoví lidé a samozřejmě i strašidla, se kterými ať děláte, co děláte, stejně nevyjdete, a proto je lepší jim jít z cesty. Měchura tedy šel, a to na vlak. V Kubově Huti je totiž naše nejvýše položená železniční stanice (995m). Nasedl na vláček a moc se těšil zpátky domů.
Větší legrace byla v restauraci. Temnotník se Měchury nemohl dočkat, a když chtěl pan vrchní, aby Temnotník zaplatil, ten se jen zdráhal a kroutil, že prý ho pozval kolega Měchura, a ten že útratu vyrovná.
„Tak to pozor“ povídá vrchní pan Znamenáček, „ten kulatý pán už platil a odešel, teď chci od vás 250 Kč, a pokud je nemáte, i pro tyhle případy jsme vybaveni.“ „To je naprostej škandál“, volal Temnotník, „jsem luxusní strašidlo, mám v Boubíně řadu funkcí a nemohu jen tak z ničeho nic skončit, kam by svět vedl, kdyby strašidla opouštěla jen tak z plezíru svoje zaměstnání?“ hartusil pidimužík. Pan Znamenáček se ovšem nedal vyvést z míry... „Pane, já tu pracuji už dobrých 30 let a věřte mi, že solidní lidi i strašidla poznám, Vy k nim rozhodně nepatříte, a proto hybaj do kuchyně!“
Věřte tomu děti nebo ne, Temnotník dostal gumovou zástěru, gumové rukavice a všechnu tu útratu v Kubově Huti si musel odpracovat mytím hrnců. A to je hodně těžká práce. Alespoň nebude mít čas na to, převádět slušná strašidla přes bludný kořen.