A už to bylo tady! Už se před tím nedalo couvnout, už nešlo říct: „Rozmyslel jsem si to“. Od našeho posledního setkání s Měchurou uplynul celý měsíc a našeho kamaráda z Helfenburku čekaly těžké a náročné zkoušky. Nemyslete si děti, i strašidla se musí učit. Musí znát strašidelnou historii a musí se dobře orientovat i v současnosti. Jen nechodí každý den do školy jako vy. Jednou za život mají – tedy strašidla z jižních Čech - velké setkání ve Vodňanech na strašidelném gymnáziu, a tam pánům profesorům ukazují, zda-li mohou z kategorie strašidelných písklat postoupit do kategorie řádných a významných strašidel se středoškolským, strašidelným vzděláním.

...

Vodňany jsou od Bavorova malý kousek, a tak za slabou hodinku už náš student klepal na dveře učebny, ve které seděl vážený pan profesor Jindřich Moudrý. Měl bílé, lesklé vlasy a plnovous a laskavé, hnědé oči. „Račte dál studente..., zde máme starý klobouk a v něm čísla otázek. Vyberte si prosím jeden papírek s číslem, povězte mi název otázky a můžeme rozprávět." Měchurovi se třásla ruka z velké nervozity a strachu, aby to všechno
dobře zvládnul. Jaká byla jeho radost, když papírek, co měl v ruce měl č. 24. Bylo to Měchurovo šťastné číslo a taky oblíbené téma. Otázka zněla: CO JE TO ČESKÝ KRUMLOV A JAKÁ STRAŠIDLA SE ZDE OBJEVUJÍ? To byla paráda-Měchura začal vyprávět:

„Město Český Krumlov vzniklo na pravém břehu Vltavy na konci 13. století. To už ale na levém břehu dávno stál hrad založený stejně jako město samopány z Krumlova. Když vymřeli, vystřídali je Rožmberkové. Krumlov má bohatou historii a jeho posledními vlastníky byli Schwarzenberkové. Zámek je jedním z nejrozsáhlejších ve střední Evropě. Zahrnuje 40 budov a palácových stavení."

Pan profesor byl velmi spokojený a tím dodal našemu kamarádovi sebevědomí, ten se přestal bát a rozpovídal se o různých záhadách Českého Krumlova ...

Pan profesor Moudrý byl nadšen, tohle neznal ani on sám, a ten mladík Měchura Mechový se mu moc líbil. „Milý studente, u mne máte za 1, gratuluji“. Půl kamene spadlo Měchurovi ze srdce a šel chodbou dál ke dveřím, za kterými na něho čekal bručavý profesor Mrzout. „Tak kdo je další na řadě? Nezdržujte, můj čas je vzácný a nehodlám jím plýtvat!". „Dobrý den pane profesore, jsem Měchura Mechový z Helfenburku", představil se slušně. „Já vím kdo jste, umím číst a nepoučujte mne. Pokud chcete obstát ve zkoušce, chci, abyste začaroval svého nejlepšího kamaráda ve vlkodlaka, ale chci, abyste ho už neodčaroval, aby takhle už zůstal. Tak hybaj, mám málo času."

To snad není možné? Přece tohle po něm nemůže pan profesor chtít. Venku na něj čeká Dýmák, sotva našel nový domov, už má zas sám běhat někde po lese?? A ta podoba! Dvounohý zlý vlk. A to Měchura ani nechtěl pomyslet na to, že někdy se z vlkodlaka může stát i vampýr! Tohle nemohl připustit. „Pane profesore, tohle po mně nemůžete chtít. Kamarád, to je křehká nádoba, toho si musí lidé i strašidla hýčkat a ne ho přeměňovat v hrůzostrašnou bytost plnou chlupů – tohle neudělám!" „No to se podívejme, takhle studente ale zkoušku nesložíte, takhle se vrátíte s ostudou a s nepořízenou zpátky domů!"
„Lepší ostuda, než se chovat jako zlé a mizerné strašidlo pane profesore!“ Tohle bylo na profesora Mrzouta moc. Zezelenal, zbělel a praštil s sebou na zem. Ta rána vyděsila všechny okolo, a tak se seběhli do učebny a vidí tam Mrzouta na zemi a Měchuru u něj, jak se snaží ho vzkřísit.

A tak se konala velká profesorská rada. Někteří zkoušející chtěli, aby byl Měchura vyloučen, ostatní a mezi nimi i profesor Moudrý poukazovali na čestnost Měchurova jednání. Závěr byl takový: student vyjmenuje minimálně 3 zaklínadla a podle toho se uvidí. Tohle nebyl vůbec problém. Náš Mecháček si vzpomenul na:

– zaklínadlo proti bolení zubů

– zaklínadlo proti zlodějům v domě

– zaklínadlo pro splnění přání, to odříkal zpaměti: KOUZLO VOLÁM K SOBĚ V NOCI, BUĎ MI SÍLO KU POMOCI, PŘÁNÍ JEDNO VELKÉ MÁM, POMOZ MI, AŤ UŽ NESTRÁDÁM. ŘÍKÁM TEDY-STANIŽ SE.

Profesoři byli spokojeni. Měchura obdržel maturitní vysvědčení, kde zářily dvě jedničky a byl rád, že to má všechno za sebou. Dýmák na něj čekal před školou a šli se spolu podívat na vodňanské náměstí a Měchura se musel usmívat při představě Dýmáka, kterak v noci běhá kolem kašny jako vlkodlak a vyje na měsíc. A v době, kdy se profesor Mrzout probíral z mrákot a nemohl si vzpomenout, proč vůbec leží na té podlaze, kráčeli už naši přátelé z Vodňan – směr Helfenburk.