Les byl tichý, sváteční, bílý a slavnostní. Všichni se těšili, povídali si o dárcích a čekali, jak ten jejich první Štědrý den na Helfenburku dopadne. Měchura coby milovník dobrého jídla vyprosil u vodníka Mušličky několik kaprů, jezevec Šimon dodal vánoční stromek a hospodyně Míková a Kubíčková z Bavorova poskytly brambory a vajíčka na bramborový salát. Všechno bylo nachystáno, všechno se blýskalo a kdyby Helfenburk nebyl zřícenina a měl okna, leskla by se i ta.

Všichni obyvatelé hradu se rozhodili vyrazit si na odpolední vycházku. Oblékli se teple – na Šumavě bývají velké zimy, chytli se za ruce a šli. Na kraji lesa – tam, kde je krásně vidět celý Bavorov se zastavili a těšili se tou nádherou. Všechna okýnka byla rozsvícená, střechy zapadané bílou peřinou a komíny kouřily jako o život. V tom krásném a klidném tichu – okolo čtvrté odpoledne ale najednou kdesi pod nimi velký pláč a vzteklý jekot: „Už toho mám dost!! Chtěl jsem počítačovou hru a nové kolo a nové značkové triko. A pod stromkem jsou jen dva dárky a to ještě měkké a malé. Zase ponožky a nátělníky jako vždycky – NENÁVIDÍM VÁNOCE“. Všichni Měchurovi kamarádi jen zírali, kdo to je? Proč tak křičí, proč tak nadává? „Kdo jsi ukřičený kluku?“ ptá se Měchura. „Kdo bych byl? Franta z Bavorova jsem a Tobě je do toho co? Kdo jsi abys mě zpovídal?“ „Podívej Františku, nezdá se Ti, že to trošku přeháníš? Co tu hulákáš? A ještě ke všemu v tenhle sváteční den?“ „Den nebo noc, mně je to fuk, chtěl jsem dárky – hodně dárků a pod stromkem jsou jenom dva“ – dupal a vztekle plakal František. Měchura byl plný vzteku a znechucení. To jsou všechny děti takové? To si všechny děti takhle vynucují a otravují? To všichni mladí nemají žádnou úctu a všechno berou jako samozřejmost? „Trochu Tě chlapečku vycukám, trochu Ti ukážu, zač je toho loket a zač je v Pardubicích perník a jak si u Helfenburku umíme poradit s rozmazlenci“ (mumlal si pod fousy Měchura).

Začalo se rychle smrákat a Měchura hovoří: „Víš Františku, my jsme tady všichni kamarádi, my na sebe ani nekřičíme, ani si nenadáváme, ani se neponižujeme a abych Ti pravdu řekl, dost nám to Tvé vzteklé vřískání leze na nervy. Nebudeme si kazit den a proto odcházíme a Ty si hošánku poraď jak umíš. Nazdar a čus a bus“. Franta zůstal stát – uvědomil si, že podobné bytosti ještě na kraji lesa nikdy nepotkal, bylo vidět, že ho nemají rádi, ale aspoň tady byli s ním, teď však zůstal v té lestní tmě sám a začal se bát. Ty divné zvuky! Každý strom mu začal připomínat něco strašidelného, každý pařez měl tvar krvelačné příšery. Bylo to ještě horší, než na těch počítačových hrách! Tam bylo jasné, že když se počítačová bednička vypne – je po strachu, tam mohl všechny nepřátele zneškodnit, ale tady? Tady byl zase malý osmiletý kluk co si neví rady, chce mámu a to, co ho předtím rozzuřilo, nebylo zdaleka tak strašné jako to, že tu byl najednou sám a bez pomoci. Začal volat: „Panéééé, vraťte se prosím, já to tak nemyslel, omlouvám se Vám, můžete mi prosím pomoci? Vždyťjsou Vánoce, přece mne tu nenecháte?! Mějte se mnou slitování!“

-----------------------------------------------------------

A to je pro dnešek konec ukázky, přeji všem šťastné a veselé Vánoce :-)

Gita Smetanová