Narodila se žabička Žáža. Vlastně ani ne žabička, ale pulec – něco jako malá rybička. Teprve když jí narostly nožičky a ztratila svůj rybí ocásek, byla z ní opravdová žabka. Rodiče jí koupili zelený kabátek a ona se vydala do světa na zkušenou.

 Našla rybník obrostlý rákosím a vrbami. Na jeho hladině plavaly lekníny – vodní rostliny s velkými listy. Žáža na nich ráda sedávala. Také z nich skákala do vody. Udělala třeba šipku nebo jen tak skočila, aby to hodně žbluňklo. Ke štěstí jí stačilo málo: rybník, sluníčko a pár mušek do bříška.

       Jednou si všimla podivného zvířete, které nikdy předtím neviděla.  „Moje úcta,“ pozdravilo to.  „Já jsem Eda, strašlivý krokodýl, až z dalekého Egypta, prosím“.

      „Nejsi strašlivý. Oba jsme hezky zelení, budeme kamarádi“, rozhodla  Žáža. Krokodýla ta ráznost nejprve překvapila, ale pak byl opravdu rád, že se ho nebojí. Ještě nezažil, aby před ním někdo neutíkal. Nabídnuté přátelství rád přijal.

 Tak spolu v rybníčku žili pěkně pohromadě, jeden vedle druhého.Žáža se ráda vozila na Edových zádech, „vžžžžc“ k jednomu břehu, a pak „vžžžžc“ k druhému břehu. Nejraději ale oba měli koncerty, které pořádali za svitu měsíce. To se potom od rybníka ozývalo :„Kvááák, kvááák.“ A do toho : „Chum, chrumajdá,“, což byla Edova nejoblíbenější píseň.

      Stalo se, že přišla zima. Krokodýl ji z Egypta neznal. Těšil se, že uvidí, jak se voda v rybníčku mění v led. Byl zvědavý i na to, jestli sníh opravdu studí. Ale žába opět rozhodla za oba : „Jde se spát! A bez řečí!“ A tak si lehli do blátivého dna pěkně vedle sebe. Zavřeli oči a  usnuli.

      A ani si nevšimli, že mráz pomalu zasklívá hladinu rybníčka ledovým zrcátkem a bílý sníh se tiše snáší k zemi.