NAŠE VESELÁ POHÁDKA

Upovídaná Lyly od Marušky Čadové, není snad báječná?

 V divokém lese rostou stromy, keře i květiny vzájemně propleteny. Vypadá to, jako by spolu zápasily. A právě v takovém lese žil tygr. Byl už starý, ale stále měl dost sil na to, aby tu zajistil pořádek a klid. Až jednou tuto pohodu narušila zvědavá a  trochu drzá housenka.

       „Pročpak tady sedíš?“ zeptala se tygra.

       „Protože odpočívám,“ tygr na  to.

       „Proč odpočíváš?“

       „Protože jsem už dost starý.“

       „Proč jsi starý?“

       „Protože nejsem mladý. A buď už zticha!“Zlobil se tygr.

       „Proč mám být zticha?“ ptala se housenka.

       „Protože tě jinak hodím támhle do té louže.“

       „A jsou v té vodě ryby?“

       „Asi nejsou.“

       „Zavírají ryby oči, když spí, strýčku?“

       „Ne, nemají jetel víčka?“

      „Proč nemají víčka?“

      Tygrovi už z těch otázek začalo hučet v hlavě. A housenka mlela dál. „Proč máš drápy, strýčku? Proč nejsi zelený jako já? Proč ptáci lítají a ty ne? Proč nemáš husí kůži? Kde všude se potí opice?"

      A najednou bylo ticho. Tygr opět otevřel oči. Místo hubaté housenky spatřil velkou bílou kuklu. V lese na dlouhé týdny opět zavládl klid.

            Až jednou to v kukle zalupalo a „křup“, na svět se vylíhl krásný barevný motýl. Chvilku jen tak kroužil v korunách stromů, napil se nektaru z několika květin, a pak si všiml spícího tygra. Posadil se mu k uchu a zakřičel: „Proč tady ležíš, strýčku ?“

       Tygr se lekl, vyděšeně vyskočil a utíkal co nejdále odsud. Jak se vzdaloval, slyšel za sebou nevinný hlásek: „Pročpak tak utíkáš, strýčku?“