O PODHRADNÍČKOVI

Žila byla jedna rodina. Táta Arnošt, máma Jůlie, děti Franta a Jindřiška. Všichni se měli rádi a hezky spolu vycházeli. Jednou děti dostaly novou hračku. Skřítka, který byl tak akorát, byl měkký, hebký, děti ho měly rády a ani se mezi sebou nehádaly, kdo ho zrovna bude mít u sebe v postýlce na noc. Měsíce ubíhaly, tatínkovi se dařilo lépe a lépe,i korunek přibývalo. Kromě skřítka děti dostávaly velké a složité stavebnice, lepší a lepší vybavení na kolo, lyže, jednou k narozeninám dostal i každý svůj vlastní počítač - představte si to - mít vlastní počítač!!!!

Čím více dárků přibývalo, tím méně bylo času na to, vzít si do ruky skřítka a povídat mu co se ten den událo ve škole, jakého kamaráda zrovna Jindřiška a Franta mají, co je trápí, co je těší. A když jednoho krásného dne děti dostaly od babičky a dědy z Křivoklátu vlastní tablety rozhodla se maminka udělat pořádek v jejich dětských pokojích a přebytečné hračky vyházet, protože už tam nebylo k hnutí. 

Skřítek ležel pod krabicí Lega, u kterého chyběla řada dílků a pravou ruku měl zavalenou dvěma těžkými knihami, které děti už stejně nečetly, protože je přece lepší hrát na tabletu střílečky, než číst obyčejnou knížku. Takže stačilo pár chvil a skřítek se ocitl s ostatním harampádím u popelnice. 

Jenže to by nebyla ta správná pohádka, aby se nestalo něco dobrého a důležitého najednou - kolem domu rodiny Mráčkových - tak se totiž všichni jmenovali, spěchala právě partička trampů na svůj pravidelný páteční výjezd, měli to ťip ťop, báli se, že nestihnou posázavský pacifik, a že se na místo tradičního víkendového setkání všech vyznavačů přírody a písniček nedostatnou včas. Spěchali, to ano, ale ne až zase tolik, aby si nevšimli pohozeného skřítka na kraji chodníku. Řekli si, že by to mohl být skvělý maskot, zvedli ho z prachu a dali do batohu. Protože cíl výletu bylo krásné místo na břehu Sázavy - Podhradí, pojmenovali figurku právě po něm. Skřítek dostal jméno - PODHRADNÍČEK. 

Víkend se trempům vydařil, bylo pěkné počasí, sešli se úplně všichni, slavili a zpívali až do nedělního odjezdu domů. Je jasné, že čas v příjemné společnosti ubíhá rychleji, než normálně, proto na poslední chvíli si každý zabalil svou usárnu, ešus, celtu....na Podhradníčka bohužel v tom spěchu zapomněli nechali jej ležet v lese. 

Skřítkovi to bylo moc líto. Chtěl zase někomu patřit, být něčí kamarád a zase je sám a zase za to mohou dospělí. Rozhodl se proto, že už se bude ukazovat jenom dětem, protože děti nejsou zlé, jenom někdy zapomenou... Dětem a hodným dospělým, byl to totiž spravedlivý skřítek! V lese se ukryl za jeden pařez a řekl si, že počká, co se bude dít. A věřte tomu, nebo ne, nečekal dlouho...

Do Podhradí totiž jeden květnový víkend vyrazila Turistická družina z Jiren a Podhradníčka děti z družiny našly. 

A jak to je dál už všichni víme...Podhradníček bydlí teď v Jirnech a my jsme rádi, že ho máme!!!