O ŽELVĚ MAJDĚ A PŠTROSOVI VÉNOVI            

"Je dobré být na světě někomu pro radost..."

     Jednou se rozbouřilo moře. Na jeho hladině se dělaly vlny veliké jako dům. Pršelo, jen se lilo. Černé nebe osvětlovaly blesky, hrom rachotil a vítr skučel. Jedna zvlášť  obrovská vlna hodila na písečný břeh želvu Majdu,  kterou spláchla voda na vzdáleném ostrově a odnesla ji daleko od domova.

     Majda nevěděla, kam má jít, a ke všemu měla hlad. Pobíhala po mořském břehu a říkala si: ,,Hlad a žízeň  jsou hrozné. Ale horší je samota. Musím někoho najít.“

      Šla a šla neznámou krajinou, přes kamení, přes bodláčí, přes kopce a roviny. Nikde však nikoho neobjevila. Bylo jí do  pláče. Jídlo cestou našla celkem lehce, ale kamaráda žádného. Najednou na zemi spatřila stopu . Za ní druhou, třetí. A další. Běžela podle stop, dokud neusnula únavou. Zdálo se jí, že slyší volání: „Želvičko, probuď se!“ Opatrně vystrčila hlavu z krunýře a rozhlédla se kolem. Uviděla dvě dlouhatánské nohy, které vedly vysoko, snad až do nebe. Na těch dlouhých nohách sedělo opeřené tělo s dlouhým krkem a malou ptačí hlavou. Na Majdu se vlídně usmíval pštros Véna. „Pěkně tě tu vítám. Jsem rád, že po dlouhé době vidím někoho  živého.“

      Želva by nejraději radostí tancovala, kdyby nebyla unavená, a kdyby se taky tak trošku nestyděla. Vyprávěla potom Vénovi, co se jí přihodilo a jak moc touží nebýt na světě sama.

      Od té doby jim oběma bylo dobře. Někdy spolu chodili až na ten vzdálený mořský břeh, kde Majda začala svou pouť. Tady si většinou před návratem domů zdřímli. Véna s hlavou ve vyhřátém písku a želvička ve svém krunýři. Oba se ze spaní usmívali, protože šťastně našli jeden druhého. Je dobré být na světě někomu pro radost.