"Permonické stínové divadlo" a o tom, proč měsíčku někdy ubývá a jindy zas měsíček dorůstá.

Když jsme s našimi šesti kamarády permoníky prošli podzemními jeskyněmi, doly  a propluli podzemními jezírky, dostali jsme se do tajemné chodby a tam jsme uslyšeli pohádku a uviděli zajímavé divadlo. Místo opravdových herců a nebo loutek se na zdi pohybovaly jen stíny. A mluvily. Byl to kocour Lukáš a netopýr Čeněk, nad nimi se pohyboval měsíc a s ním i hvězdy.

Po návratu jsme se rozhodli si něco podobného zahrát ve třídě. Ale technická realizace není tak jednoduchá, vše jsme si ukázali a vysvětlili. Začali jsme zatím nácvikem pohádky s papírovými loutkami. K tajemnému osvětlení se dostaneme, až se naučíme pohádku nazpaměť hrát. Uvidíme, jak se divadlo podaří.

Kocour Lukáš moc rád zpíval. A nejraději zpíval ze střechy staré stodoly kulatému měsíci. Ale bohužel zpíval strašně falešně. Nejvíc to vadilo netopýru Čendovi, protože měl svůj pelíšek hned pod střechou.Netopýři mají totiž tuze citlivé uši. Čenda přemýšlel, jak Lukáše přesvědčit, aby s tím zpěvem něco udělal. Ale nic nepomáhalo.

Až Čenda jednou povídá: "Když budeš, Lukáši, pokaždé na ten měsíc krákorat, měsíc utěče!" Lukáš mávl  tlapkou a krákoral dál. A snad víc. Jenže měsíce druhý den opravdu o kousek ubylo. Lukáš se je ušklíbl : "Láryfáry, to by mohl říci každý. Mně připadá měsíc pořád stejný. ...

A nám také nezbývá si dále vysvětlit to, proč vlastně na obloze vidíme měsíc občas jinak. Že za tím opravdu není falešné zpívání našeho pohádkového kocoura Lukáše. A že to nezpůsobují ani naši permoníci z Kamenné Hůrky.O tom ,jak jsme si ukázali vesmír, Slunce, Zemi i Měsíc ale až příště.