V minulém měsíci jsme si hodně povídali o knihách, jaké druhy knížek máme, co se v nich dozvíme a jaké příběhy tam najdeme. Tak jsme se rozhodli, že si vytvoříme svůj třídní příběh. Každý žák měl možnost, podílet se na vývoji příběhu a nějakým směrem ho posunout. Jak to celé dopadlo, si můžete přečíst v našem příběhu o Jirkovi. Všechny části příběhu byly úžasné a nápadité, tak a teď si uvařte čajíček a pusťte se do příběhu:

Jirkovo dobrodružství

Tak jako každý den, vydal se i dne s Jirka do nedalekého lesa, aby pokračoval v budování svého lesního domečku. Šel známou pěšinkou již mnohokrát. Cesta ubíhala rychle, kroutila se mezi stromy, podél potoka a košatého dubu, až na malý palouček. Dnes to bylo jiné, trochu strašidelné a jako by to přivolal, náhle vyběhl z lesa vlk a ptal se:  „Jak se jmenuješ?“ Jirka vystrašeně povídá: „Jirka“. V tu chvíli si uvědomil, že mluví s vlkem. Leknutím zavřel oči, když je otevřel, vlka neviděl. Za velikým smrkem viděl temný stín. Ale nebyl to stín, byl to hajný Robátko a koukal, jestli nemá v lese škodnou. “Neviděl jsi tu vlka, chlapče? Běhá mi tu po lese a nahání dětem hrůzu.“ „ Ano viděl, zrovna před  chvílí se mě ptal, jak se jmenuji.“ „  Aha, tak on je mluvicí vlk! To se sem musel zatoulat od Červené karkulky. Máš štěstí chlapče, že jsi mě potkal, potuluje se tu již několik dnů, ale pokaždé, když ho téměř chytím, tak se najednou vysmekne a dá se na útěk. Volám, vlku kde jsi a vlk nikde. Rozhlédnu se po lese a vidím, jak vlk utíká směrem k chaloupce, kde bydlí babička.“

Rozběhl jsem se také, běžel jsem k hájovně a požádal hajného Robátka o pomoc, řekl jsem  mu, že vlk běží k babiččině chaloupce. Babička ležela v posteli, měla chřipku a přitom svátek. Ale na štěstí tam přišel hajný Robátko dříve, než Karkulka. Stihl vlka rozpárat, naplnit ho kamením a dát ho do muzea, aby ho vystavili. A tak už se nemusím vlka bát. Na domečku zbývá dodělat střechu. Nanosím si klacky, listy a pustím se do práce na střeše. Až dodělám střechu, vyrobím si nábytek do domečku. Musí tam být určitě malý stůl, židle a postel. Potom už konečně mohu v domečku přenocovat. Nemusím se už vlka bát, protože je z něho exponát. Doufám, že se mi nebudou zdát sny o vlkovi. Musím se taky zastavit za babičkou a zeptat se, jestli je už zdravá. Cestou jí nasbírám houby a borůvky. Z nich by mi mohla upéct borůvkový koláč, donesl bych ochutnat Karkulce. Karkulka tak dobrý koláč určitě ještě nejedla, protože moje babička peče ty nejlepší koláče na světě. „Ťuk, ťuk!“ Zaťukal jsem babičce na dveře. Kdo je? Ozvalo se. To jsem já Jirka a nesu ti borůvky a houby. „Pojď dál Jiříku“, řekla babička, „Upečeme spolu borůvkový koláč“. „A co uděláme s těmi houbami?“ zeptala se babička. Z těch třeba můžeš udělat smaženici, odpověděl Jirka. Věděl, že děda má smaženici rád.

Co to slyším? Zvony? Ne! To je budík!

Jirka sedí na posteli a nevěří, že se mu to všechno zdálo. Babička nese k snídani borůvkový koláč a děda se těší, že půjdou spolu na houby. Má moc rád smaženici. Do lesa půjde také pejsek, je to fenka, které říkají Karkulka.

„Vstávat, ospalče!“ zavolala babička ze dveří. Kohout a slepice už jsou dávno na nohou. „Pojď Jiříku, dnes půjdeme na houby.  Na houby? Ano na houby“, řekla babička. „Už vstávám“, řekl Jiřík a zívl si. Oblékl se a nasnídal, vyčistil si zuby a šel dát králíkům a také nezapomněl zajít za Karkulkou a pomazlit se sní. A pak šel s dědou, babičkou a s Karkulkou do lesa na houby.